Ukázka - Město Naděje

"Neměla bych tady být," namítla tiše. "A vy to moc dobře víte."

"Neublížím vám, Maud. Ani teď, ani nikdy jindy."

Zněl vážně, jako by skládal nějaký slib. Maud z něj dnes cítila něco nového. Jako kdyby učinil nějaké závažné rozhodnutí. I za ni. A nic ho nemohlo odradit.

"Nevíte, co děláte, Dagu," zašeptala unaveně.

"Nikdy jsem si nebyl jistější."

"Proč?"

"Vy se ptáte?" poklekl před ní a vzal její dlaně do svých. "Není to zřejmé? Vím, známe se krátce, ale nikdy mne žádná žena nezaujala tak, jako vy, Maud. Od první chvíle vím, že chci být jen s vámi. Už mě od sebe neodhánějte, je to marné."

"Ach, Dagu, to nesmíte. Se mnou jsou jenom starosti. Vy netušíte..."

"Vím dost na to, abych pochopil, že si zasloužíte všechnu lásku, kterou jsem schopný vám dát. Chci se o vás starat, Maud, chci vám být na blízku, ať se děje cokoliv. Věřte, že mě nic neodradí. Ani kdybyste byla posedlou vražedkyní a tady se ukrývala před zákonem," dodal s úsměvem a mrkl na ni. "Nakonec, vždyť já sám jsem zákon. Ale když budete chtít, klidně se stanu psancem a budu spolu s vámi přepadat banky a dostavníky."

Teď už se skrze slzy usmívala i ona.

"Jste šílený, Dagu Pettersone."

"Jsem," přikývl a zubil se od ucha k uchu. "Do vás."

Dívala se mu do očí a věděla, že to, do čeho se pouští, je naprosté bláznovství, ale už tomu nedokázala dále vzdorovat. Bylo to mnohem silnější než ona, než rozum, než veškerá logika a všechna předchozí rozhodnutí a odhodlání. Vzdala se jeho něžnému nátlaku a konečně sama sobě dovolila milovat a být milována. Intenzita citu, který ji zaplavil, ji až omračovala a připravovala o dech. Jako ve snách vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Neměla to dělat, protože v té chvíli se definitivně zřítila do propasti a Daga stáhla s sebou.

Dotek její chladné dlaně v něm odpálil nálož. Instinktivně zvedl ruku a přidržel si tu drobnou dlaň na tváři. Na jeden dlouhý nádech zavřel oči, ale v té chvíli si uvědomil, že mu chybí její pohled. Znova se na ni zadíval, malinko natočil hlavu, a aniž by přerušil oční kontakt, vtiskl jí polibek do dlaně. Viděl, jak se jí rozšířily zorničky a jak zalapala po dechu. I on sám měl pocit, že má najednou místo krve v žilách žhavou lávu, uvnitř celý hořel a srdce mu divoce bušilo. Jeden polibek mu nestačil, chtěl víc, chtěl ji celou. Přesto se držel zpátky.

Byla to ona, kdo se jako první probral z omámení.

"Měla bych se vrátit," zašeptala podivně ochraptělým hlasem, který v něm vyvolal další žhavou vlnu.

"Zůstaň," vydechl.

"Nemůžu," povzdechla si a jenom těžko se probírala z toho podivného stavu, do kterého ji dostal ten zdánlivě nevinný polibek. Pracně sbírala poslední zbytky rozumu. "Mám dneska spát u Bakerových. Evelyn je příšerná klepna. Už takhle bude celá žhavá roznést po celém Hopetown, že jsme odešli spolu."

Ukázka - Děvče z tančírny

westernový příběh o lásce, útěku a hledání

Je až zvláštní, jak se cesty lidských životů podivně klikatí. Vyrůstala jsem v nádherné svěží zeleni Pensylvánie. Od malička mne obklopovaly husté lesy, zpěv ptáků, klid a mír. Jako dítě jsem nenáviděla krutý a pustý Západ, protože mi vzal oba rodiče a já zůstala jenom sama s dědečkem, moudrým a spravedlivým člověkem.

Jak jsem dospívala, probouzel se ve mně neklid. Podivné volání neznámých končin. Možná to byla otcova krev, jeho touha poznávat svět, nestálost zůstat na jednom místě. Vábení, kterému podlehl a které stálo život jak jeho, tak moji matku.

Bojovala jsem s tím voláním, věděla jsem, že ho musím potlačit, že musím zvítězit nad tou zhoubou, že nesmím ublížit jedinému člověku, který mi na světě zůstal.

Jenže jednoho dne se ve mně všechno vzbouřilo a neklidná krev zvítězila nad rozumem a povinností. Byl můj otec také takový?

Při představě života, jaký mi připravovali, se ve mně vzkypěla krev a já jednala impulzivně, bez rozmyslu, bez uvědomění si důsledků. Prostě jsem musela okamžitě pryč, pryč od nudného života, pryč od pochybného rodinného štěstí, pryč od muže, ke kterému jsem už dávno nic necítila a který se už brzo měl stát mým manželem. Toužila jsem prchnout co nejdál od maloměšťáckého života a od nudného stereotypu. Tady mne čekalo jen manželství, o které jsem nestála a věčný koloběh mezi plotnou a neckami. Obyčejný úděl vdané ženy. To rozhodně nebylo to, co bych od života chtěla. Ale co s tím? Jak to změnit? Nevěděla jsem, a zatímco jsem se připravovala na svatbu s Kurtem, moje duše křičela děsem.

V pravý čas, pár dní před svatbou, kdy už bylo vše nachystáno a domluveno, se objevil Millard, kočující podomní obchodník, cestující celou zemí a volný jako pták. A moje dávná dětská láska. Ještě tu noc jsem s ním utekla.

Ukázka - Zapomenout na lásku

romantický příběh o jednom neuváženém útěku do divočiny

Dva jezdci na jednom koni se zvolna ubírali rozpálenou plání s žhnoucím sluncem nad hlavou, osamělí a opuštění v pustině chvějící se ve slunečním úpalu.

Sotva hodina uplynula od chvíle, kdy Jack poprvé zpozoroval hejno supů, číhajících na snadnou kořist. Koně už před nimi nezachránil, ale jeho jezdce ano.

Alespoň jsem vás připravil o zákusek - pomyslel si s uspokojením na adresu mrchožroutů.

Skupinka roztroušených skal, kam konečně dorazili, poskytovala jen chabý stín. Pár pokroucených stromů a skomírající tráva na jejich úpatí však svědčili o tom, že by tady mohla být voda.

Ještě ze sedla Jack to místo uviděl. Tmavá skvrna písku v rozsedlině mezi dvěma balvany. Bylo to tak - zasypaný pramen.

Hned jak sesedl, začal rukama odhrabávat vlhký písek. Vyhloubil jámu, dostatečně hlubokou na to, aby se v ní mohla shromáždit voda a teprve potom se pustil do dalších běžných činností. Odsedlal koně, nalil si do dlaně trochu zteplalé vody ze své čutory a otřel hřebci nozdry. Přitom zaregistroval, že kluk pozoruje veškerou jeho činnost s žádostivým výrazem ve tváři.

Jasně, musí mít žízeň, ale kůň má přednost - pomyslel si, ale potom přece jen natáhl ruku s čutorou k mládenci. Ten se okamžitě vydrápal na nohy a hmátl po láhvi. Popadl ji oběma rukama, přiložil k ústům a začal hltavě pít. Stihl polknout sotva pár doušků, když mu ji Jack doslova odtrhl od úst.

"Pomalu, chlapče, pomalu. Vody je dost, ale nesmíš jí do sebe lít tak rychle, mohlo by tě to zabít. Kdys naposledy pil?"

Hoch se sklopenou hlavou váhavě pokrčil rameny.

"Nevím, asi... včera v poledne," vypravil ze sebe tiše.

Jack se nevěřícně zeptal: "Ty ses vydal do pustiny bez vody?"

"Já... Zabloudil jsem. Nevěděl jsem, kam jedu."

Muž zavrtěl hlavou. To se mu snad zdá! Kdo by mohl být tak hloupý, aby se dal na cestu bez zásob a bez vody?

Prohlédl si kluka od hlavy až k patě. Je to ještě štěně, ale už by se snad měl umět o sebe postarat.

"Ztratil ses?" zeptal se.

Kluk váhal. Nejistě polkl a bylo vidět, že mu rozhovor není zrovna příjemný. Pořád skláněl hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje a celý se tak nějak divně choulil do sebe.

Jack si povzdechl.

"Poslouchej, nejsem zvědavej, jen opatrnej, rozumíš? Musíš uznat, že to není tak docela normální, když najednou uprostřed pustýho a vyprahlýho kraje narazím na kluka, kterýmu není víc jak patnáct, řek bych spíš míň, kterej uštve koně k smrti a je vyplašenej ze všeho, co se kolem něj šustne. Je mi jasný, že před něčím nebo někým utíkáš a je mi docela fuk, jakej k tomu máš důvod. Pokud to teda zrovna není vražda nebo něco takovýho," skoro pobaveně se při té představě ušklíbl. Tohle štěně by nebylo schopné zabít ani mouchu, natož pak člověka.

"Zkrátka zatraceně nerad bych kvůli tobě schytal kulku do zad. Ne že bych se bál, ale když už tě vezmu dál sebou - a jiný řešení nevidím, chci vědět, na co mám bejt připravenej. Jasný?"

Během mužovy řeči se mladíkův strnulý postoj nepatrně uvolnil a párkrát po Jackovi blýskl očima zpod krempy svého klobouku. Ke konci se dokonce i malinko usmál.

"Jasný," napodobil táhlý přízvuk svého společníka. Chvíli ještě váhal, ale po krátké úvaze vážným, chraptivým a trochu rozechvělým hlasem pokračoval:

"Povím vám to tedy. Vlastně - k tomu, co jste právě řekl, můžu už jen dodat celkem málo. Ano, utekl jsem. Ale nikoho jsem nezabil, to ne. Jenom - musel jsem rychle zmizet. Sebral jsem cizího koně. Je to určitě špatné, ale já ho opravdu potřeboval. Jenomže... už ho nemůžu vrátit," dodal zaraženě a na chvíli se odmlčel. Znova podlehl své nervozitě, neklidně si mnul štíhlé ruce a těkal očima z místa na místo.

Viditelně v sobě sváděl nějaký vnitřní boj. Jako by zvažoval, co říci a co raději ne, nebo byly vzpomínky na nedávné události příliš bolestné na to, aby dokázal s klidnou tváří dokončit svůj příběh. Brada mu co chvíli zacukala přemáhaným pláčem a prsty rukou se křečovitě zarývaly do dlaní.

"Víš, že už jen za krádež koně je provaz?"

"Ne! Ale... Já - nemohl jsem jinak!" vyděšeně vytřeštil oči. Neměl ani tušení o zvycích tohoto koutu země.

Malé vystrašené štěně na útěku - napadlo Jacka a povzdechl si. Zavařil jsem si pěknou polízanici, jen co je pravda.

"Nechal... nechal jsem tam všechny své věci. Když je prodají... Mají jistě větší cenu! Přece by...," mladík ještě chvíli bojoval sám se sebou, přesto nakonec strachu podlehl. Z očí mu vyhrkly slzy, které už nedokázal zadržet. Rychle se odvrátil, aby muž neviděl, že brečí a doklopýtal zpátky ke skále. Zničeně se posadil na zem, kolena si přitáhl až k bradě, objal je rukama a opřel si o ně čelo. Jen nepatrné chvění útlých ramínek svědčilo o tom, že pláče.

Jack několik okamžiků zamyšleně pozoroval bezmocnou postavičku. Něco na tom klukovi se mu nezdálo, ale - věřil mu. Věřil jeho slovům. Kluk měl opravdový strach, v tom nelhal. Ale ať už provedl cokoliv, Jack nějakým instinktem věděl, že to nemohlo být nic tak strašného, aby za to musel tolik trpět. Krádež koně se obvykle trestala smrtí oběšením, ale to by museli tohle štěně nejdřív chytit. A on už se postará, aby se to nestalo.

"Myslíš, že tě budou hledat?"

Rychlé přikývnutí.

"Kdo? Rodina? Šerif? Ještě někdo jiný?"

"Rodina," tiché šeptnutí. "A možná i šerif. Myslím... myslím, že se spojili."

"Hmm, to není dobrý. Cos provedl, tak strašnýho, kromě krádeže koně?"

"Nic. Vážně. Jenom... jsem utekl z domova. Já... Nechci se tam vrátit. Raději... raději umřu, než bych se tam vrátil!"

"Nono! Hlavně se uklidni. Nenechám tě v tom, rozumíš? Až se pořádně vysmrkáš, tak vymyslíme, co s tebou dál. Nejsi ani první, ani poslední, kdo pláchl z domova."

Mládenec se nějakou chvíli ani nepohnul. Nakonec přece jen váhavě zvedl hlavu a skrze slzy se nevěřícně zadíval na kovboje.

"To... to myslíte vážně? Vy mi chcete pomoci?"

Jack kývl.

"Už jsem řekl. Jestli je to, co říkáš pravda - nenechám tě v tom."

"Je to pravda," špitl kluk. "Můžete mi věřit."

"Dobře. Takže není co řešit. Pomůžu ti."

"Ale - proč?"

"Třeba proto, že se mi prostě chce," pokrčil muž rameny.

Kluk ještě chvíli přemýšlel a potom tiše vydechl:

"Děkuji."

Jako by z něho najednou v té chvíli spadlo obrovské břímě. Přestože v něm pořád ještě přetrvávalo určité napětí, něco se v něm změnilo. Vycítil, že od tohoto muže mu nehrozí nebezpečí. Alespoň prozatím.

"Tak jak ti mám říkat, kloučku?"

Chlapec na nepatrný okamžik zaváhal, ale jeho rty se během chvilky opět zvlnily zvláštním rozpačitým úsměvem. Zvedl se na nohy, otřel si uslzené oči a s novou důvěrou pohlédl na svého zachránce.

"N - Nick. Nick Donovan."

"Fajn, Nicku. Já jsem Jack Larey."

Malá úzká dlaň, podaná s kratičkým zaváháním, se v jeho široké mozolnaté dlani málem ztratila. Patnáct sotva - poopravil Jack svoje mínění týkající se odhadu chlapcova věku, při stisku té drobné ruky. Možná tak třináct.