NOVINKA

Ranč Bílá Růže

Budíček přišel až příliš brzy. Venku ještě panovala tma a jen slabý náznak šednoucího obzoru na východě zvěstoval nadcházející úsvit. Rolly mžoural očima ve slabém svitu petrolejové lampy a choulil se do deky na své palandě. Kolem něj už vládl čilý ranní ruch, jak se ostatní honáci připravovali na svou každodenní práci.

V noclehárně bylo veselo, jako by nebyla ještě téměř noc a vtípky a popichování nebralo konce. Naštěstí Rolly večer usnul oblečený, proto mu stačilo jen se obout a obléknout kabát a mohl okamžitě jít. Už včera ho Tom informoval o jejich práci a Rolly si musel přiznat, že je z toho přece jen trochu nervózní. Teď se ukáže, jestli si neukousl příliš velké sousto.

Zašmátral po botách, ale nebyly tam, kde si je večer nechal. To ho trochu zmátlo. Zamračil se a sklonil se pod postel. Své boty uviděl až na druhém konci místnosti, blízko dveří. Jak se tam mohly dostat? Byl si jist, že je nechal pod postelí.

Bez dlouhého váhání vyskočil z postele a bos se rozeběhl přes ubikaci, aby se dostal ke svým botám. Popadl je a už se chystal do jedné z nich strčit nohu, když mu dopadla čísi dlaň na rameno.

Automaticky se ohlédl a spatřil Toma. Díval se na jeho boty a nepatrně zavrtěl hlavou.

"Myslím, že by sis je měl nejdřív pořádně vytřepat, než si je obuješ," pronesl kovboj polohlasně a vyšel z noclehárny.

Rolly se zamračil a podíval se na své boty skoro nepřátelsky. Teprve teď zaregistroval za svými zády tichý šum šeptaných hlasů a tlumené pochechtávání.

Aha! Tak takhle se věci mají!

Znova natáhl ruku po botách, jako by si je chtěl obout. Sevřel je pevně za vršek a najednou zcela nečekaně prudce trhl rukou vzhůru a uskočil stranou. Boty přelétly přes jeho hlavu, vznesly se vysoko do vzduchu a neomylně mířily směrem ke hloučku pochechtávajících se kovbojů. Přitom ve vzduchu rotovaly a na hlavy kovbojů se z nich vysypaly mrtvá myš, suchý koňský trus a kroutící se klubko háďat, původně nastražené na chlapce. Kovbojové, nečekaně zasažení tímto nadělením nevybíravě kleli a snažili se okamžitě zbavit nevítané nadílky na svých hlavách a někteří vyrazili za chlapcem, aby mu oplatili ten škodolibý kousek.

Rolly se jen pobaveně uchechtl a jako střela vyrazil i bez bot ven z noclehárny, nechávaje za sebou divoký ryk a klení.

Venku udělal jen pár kroků a narazil do něčího pevného těla. Nechtěně vyjekl a byl by tím nárazem upadl, ale to už ho zachytily pevné paže a známý hlas mu houkl do ucha:

"Pomalu, chlapče, pomalu. Však ti nic neuteče."

"Tome, zastav je, jdou po mě," vyhrkl hoch, ale v jeho hlase zazníval potlačovaný smích.

"Varoval jsem tě, Rolly. Cos jim provedl?"

"Já nic, Tome, vážně. Jen jim trochu nevyšla ta jejich dnešní legrácka. A asi se jim to moc nelíbí."

To už ze dveří noclehárny vyběhli první dva honáci a hned se natahovali po Rollym. Ten se ale pohotově schoval za Tomova široká záda a dusil v sobě smích.

"Tome, ustup, ať toho kluka roztrhnu jako hada!" láteřil malý Less Lewis, ale Tom jen rozpažil ruce a zabránil tak kovbojům, aby ohrožovali chlapce.

"Jasně jsem vám řekl, abyste si odpustili ty svoje legrácky. Jestli vám Rolly něco vyvedl, je to jen odplata za to, co jste mu chystali vy. Takže se teď všichni uklidněte, máme před sebou všichni dlouhý den. A ty si Rolly dojdi pro boty. Hned po snídani odjíždíme, tak sebou pohni. Práce nepočká."

Tomova autorita stačila na to, aby hoši zapomněli na odvetu, alespoň pro tuto chvíli, a za chvíli už všichni společně zasedli k dlouhému stolu v jídelně, aby se důkladně posilnili před dlouhým dnem.

Rolly, už řádně obutý, se ale přece jen pro jistotu usadil hned vedle Toma. Pošťuchování a popichování nebralo konce ani u stolu, ale ve chvíli, kdy se objevil rančer, se Rolly stáhl a přestal na provokující poznámky reagovat. Tom zaregistroval tu změnu v chlapcově chování už včera, když se hoch s rančerem a jeho ženou setkal poprvé. A dnes se to opakovalo. Jako by snad měl kluk z nějakého důvodu z Bendera respekt nebo se ho bál. Jinak si to kovboj neuměl vysvětlit. V každém případě si předsevzal, že téhle záhadě přijde na kloub.

Vyrazili krátce po snídani, jenom sami dva, na dvou koních. Cesta je vedla krajinou, která hocha doslova přiváděla k úžasu. Stále bylo co sledovat a obdivovat. Rozlehlá zelená údolí střídající se s roklinami a stržemi, stromy, tyčící se vzhůru k jasně modré nekonečně vysoké obloze, stáda divoké zvěře a svěží vzduch provoněný šalvějí.

Rollyho nadšení působilo nakažlivě a Tom si musel přiznat, že si cestu s ním užívá. Ochotně vysvětloval a zaučoval chlapce do tajů kovbojského řemesla a dobytkaření. Bylo vidět, že se ve své práci vyzná a že ji má skutečně rád. A Rolly byl nadšeným a pozorným posluchačem.

Proto jim cesta ubíhala rychle a bez nějakých potíží. Projeli pár strží zarostlých hustým pichlavým křovím, kde objevili stopy mnoha kusů dobytka, a Rolly se dověděl, že právě taková místa využívají zdivočelá dobytčata k úkrytu. Nebylo snadné potom zvířata z takových míst vyhnat, ale to už patřilo k práci kovbojů.

Kolem poledne konečně dorazili k cíli své cesty. Uzavřené údolí, kde se obvykle shromažďoval dobytek před prodejem, leželo mezi pahorky, jež tvořily jeho přirozenou bariéru. Bylo dostatečně rozlehlé, aby se do něj vešlo velké stádo, a přitom díky své poloze ideálně uzpůsobené k ochraně. Stačilo postavit stráže na jeho ústí a ani kus dobytka neunikl. A navíc, což bylo obzvláště cenné, mělo údolí vlastní zdroj vody v podobě několika mělkých tůní.

"Občas tady voda vyschne, zvláště když je hodně horké a suché léto," informovat Rollyho kovboj. "Ale to se už dlouho nestalo, takže doufáme, že i letos bude dost vody."

"Sem naženete všechen dobytek, který bude určen k prodeji?" vyzvídal hoch a napínal zrak, aby dohlédl až na druhý konec údolí, ztrácející se v nafialovělém oparu.

"Většinu."

"Takže pro bandity by bylo jednodušší počkat, až naženete všechno sem a teprve potom zaútočit a stádo vám odehnat," poznamenal hoch zamyšleně, jako by nad něčím uvažoval.

Tom zostražitěl. Proč Rolly najednou myslí na tohle?

"No...," protáhl. "Možná jo. Ale nezapomeň, že tady u stáda potom bude většina kovbojů a údolí se dá dobře bránit. Podívej," ukázal na svah stoupající vpravo vzhůru od vstupu do údolí.

Rolly se zahleděl daným směrem.

"Nic nevidím. Co tam má být?"

"Je tam úkryt. Zezdola ho nikdo nevidí, ale ten nahoře vidí všechno. Vždycky je tam někdo na stráži. Možná to vypadá, že by lupiči měli snazší práci, ale není to tak."

"Chytré," uznale kývl chlapec.

"Jo, to je," kývl kovboj a pro změnu ukázal směrem do údolí. "Podívej se tam k těm stromům. Vidíš ten srub?"

Rolly hned otočil hlavu a zahleděl se k malému lesíku na okraji údolí. Byl to vlastně jen neveliký shluk stromů, vybíhající z lesa na strmých svazích údolí.

"Ano! Předtím jsem si ho vůbec nevšiml!" vyhrkl s nadšeným úžasem.

"To je účel. I odtud se dá údolí dobře bránit. Takový sruby má Bílá Růže po svých pozemcích na víc místech. Slouží pro kovboje, aby se měli kde schovat před špatným počasím, přespat a tak."

Když dojeli blíž, zjistil Rolly, že srub je jen prostá dřevěná stavba z hrubých klád, s malými okny zakrytými okenicemi. Hrubé dveře z prken byly zavřené jenom kolíkem.

"Můžu se podívat dovnitř?" obrátil se hoch na kovboje, a když ten krátce přikývl, seskočil z koně, otevřel dveře a obezřetně nahlédl do srubu. Přivítalo ho šero a mírný pach zatuchliny. Sotvaže si jeho oči zvykly na nedostatek světla, spatřil velký kmenný krb, dominující celé jedné stěně. Uprostřed srubu stál hrubý stůl s lavicí a podél zadní stěny se táhla široká palanda. V policích vedle krbu se krčilo pár kousků otlučeného nádobí, na zemi stál džber na vodu a ošatka se dřevem. Podlahu srubu tvořila jen udusaná zem a škvíry mezi kládami byly ucpány mechem a jílem.

"Tak co na to říkáš?" ozvalo se Rollymu za zády.

"Myslím, že je to fajn," zkonstatoval hoch zdrženlivě a rozhlížel se po strohém vybavení.

"Já vím, není to víc než jen hromada klád narovnaná na sebe, ale když venku lije jako z konve nebo fičí sněhová vánice, seš rád, že máš střechu nad hlavou," poznamenal Tom a otočil se k odchodu. Mezi dveřmi ještě dodal: "Pojď, podíváme se k tůním a potom si dáme něco k jídlu. Už mám hlad jako vlk."

Rolly se pro sebe jenom usmál, naposledy pohledem přelétl strohý vnitřek srubu a zamířil za kovbojem. Musel si přiznat, že i jemu se žaludek kroutí hlady, a to nemluvil ani o bolavých svalech z dlouhé jízdy na koni. Nebyl zvyklý na takovou námahu, ale za nic na světě by nepřiznal, že mu to působí problémy. Srdnatě se znova vyškrábal do sedla své klisny a zamířil za Tomem dál do údolí.

Zkontrolovali tůně ukryté mezi vrbovím, zjistili, že hráze, které tam nechal rančer vybudovat, pořád ještě slouží a zadržují potřebný dostatek vody pro celé velké stádo, a zatímco nechali napojit koně vodou z tůní, utábořili se na břehu jedné z nich.

Slunce stálo vysoko na obloze a rozpalovalo vzduch, ale ve stínu osik a olší, rostoucích kolem tůní, bylo příjemně. Ve větvích stromů švitořili ptáci, koně se pokojně popásali na vysoké zelené trávě, vzduch voněl a listí osik se chvělo v lehkém vánku.

Rolly, usazený na vyvráceném kmeni, pozoroval údolí a ukusoval sýr a placky, které jim ráno zabalila rančerova žena. Teď v této chvíli, se cítil naprosto spokojeně, jako by všechny dosavadní starosti zmizely, nic ho netížilo a nečekala ho žádná velká rozhodnutí. Po boku kovboje Toma, muže, kterého znal jen tak krátce, se cítil klidný a v bezpečí, jako už dávno ne. Uvědomil si, že takový pocit snad ještě nezažil. Bylo to jakési klidné spočinutí v přítomném okamžiku. Samotného ho to překvapilo. Zatímco žvýkal skromný oběd, po očku Toma pozoroval. Co na něm bylo tak výjimečného, že v něm vzbuzoval takové pocity? Byl to přece jen obyčejný kovboj, muž, jakých jsou spousty. A přece byl něčím jiný.

Vypadal tak, jako většina kovbojů, které Rolly stihl potkat. Štíhlý, vysoký, s úzkými boky a širokými rameny, oblečený v obyčejných sepraných kalhotách, košili a kazajce, s kloboukem posazeným na černých rovných vlasech, které byly možná delší, než bylo obvyklé, s modrýma očima, zářícíma z opálené mužné tváře. Rovný nos, hranatá brada, rty, které musely ženy lákat k líbání...

Rolly se ve svých myšlenkách zarazil a v tom neopatrně vdechl malý drobeček jídla. Zaskočilo mu a nemohl popadnout dech. Obličej mu zrudl a do očí vhrkly slzy. Snažil se zpropadený kousek dostat z krku, ale ten se tomu vzpíral.

Rollyho zachvátila panika. Před očima se mu začaly dělat mžitky. Umřu, blesklo mu hlavou, ale to už mužská pěst dobře mířenou ranou dopadla doprostřed zad a sousto, které se doposud vzpíralo jakémukoliv posunu, se konečně uvolnilo z dýchací trubice.

Nečekaná rána, přestože nebyla nijak silná, chlapce srazila na kolena. Na všech čtyřech na zemi se konečně rozkašlal a zoufale lapal po dechu.

"Je to dobrý? Hej, Rolly, mluv se mnou. Jsi OK?" slyšel kovbojův hlas, ale místo odpovědi se zmohl jen na několikeré rychlé přikývnutí. Podřené hrdlo ho stále ještě nutilo ke kašli. Vysoukal se zpátky do sedu a utřel si oči. Tváře mu hořely a připadal si hloupě.

"Za... zaskočilo mi. Dě... děkuji, že... jsi mi pomohl," zasípal bolavým hrdlem a uhnul očima.

"No, málem jsi mě vyděsil," zkonstatoval kovboj už klidnějším tónem a nespouštěl z Rollyho oči. "Jsi už v pohodě?"

Rolly opět několikrát přikývl a pokusil se o úsměv.

"Na, zapij to," podával mu kovboj čutoru s vodou a chlapec po ní roztřesenou rukou sáhl a napil se. Pár kapek vody mu přitom steklo po bradě na košili, ale voda mu konečně pomohla se uklidnit. Utřel si rukou bradu a podal láhev zpátky.

"Už je to dobré," vydechl.

"Fajn. Chceš si chvíli odpočnout?"

Rolly zavrtěl hlavou.

"To není nutné. Jsem v pořádku. Opravdu. Zdá se, že jsi mi opět zachránil život. Už podruhé ve dvou dnech."

Kovboj se uchechtl.

"Jo, vypadá to, že se z toho začíná stávat zvyk, co? Tak pojď. Jestli už jsi dojedl, vydáme se zpátky na ranč, co říkáš," a aniž by čekal na odpověď, sbalil zbytky jídla do uzlíku a bez ohlédnutí vykročil ke svému koni. Proto mu unikl Rollyho výraz a zvláštní pohled, kterým za ním chlapec hleděl.