Nové knihy - dříve než vydáme

Zde máte příležitost číst si nové knihy, ještě před jejich vydáním. Ráda uvítám vaše připomínky, kritiku a názory.

Děvče z tančírny

1. Přestřelka

Moje první setkání s tím člověkem v sobě nemělo ani za mák romantiky. Přehnal se kolem jako splašený kůň, srazil mne do prachu a zmizel ve tmě. Zůstal po něm jen pach střelného prachu a ostrá bolest v naraženém koleně. A jako naschvál, jsem dneska měla tak báječně snivou náladu.

Ten večer jsem se, jako tolik podobných volných večerů, procházela za městem a oddávala se svému snění - jak tomu s oblibou říkaly mé kolegyně. Ráda jsem si užívala atmosféru těch několika chvil předcházejících západu slunce, okamžiku, kdy poslední sluneční paprsek polaskal zemi, a jeho průzračný svit na pár prchavých mžiknutí oka změnil okolní svět v mystickou krajinu.

V té neopakovatelné chvíli na přelomu dne a noci se vše na kratičký okamžik proměnilo. Zvířený šedý prach v ostrém jasu posledního paprsku zazářil zlatými a stříbrnými odlesky brokátu, uschlý strom se svými rozpaženými mrtvými větvemi se proměnil v bájného tvora, sluncem vyšisovaná prkna dřevěných stěn domů vyprávěla o mapách cizích světů a kopce v dálce volaly svou tajemnou vábivou písní. Svět byl v ten pomíjivý čas jiný, krásný.

Jak jen to bylo možné, vybíhala jsem za město a v hodině předcházející soumraku na samém sklonku dne, s nitrem přetékajícím touhou po něčem neuchopitelném, vzhlížela k vzdáleným kopcům na obzoru.

Byla jsem spokojená se svým životem, šťastná tam, kde jsem a co jsem. Ale přesto - potřebovala jsem, alespoň na okamžik, pocítit onu krásu, nechat se prostoupit energií a podivnou nostalgickou nedefinovatelnou touhou. Bylo to jako pravěké volání duše. Jako by si duše v těch chvílích vzpomínala na něco dávno minulého, ztraceného v prostoru a čase, na něco neuchopitelného, nepopsatelného, možná na zážitky dávných generací přede mnou, na nenaplněné touhy, sny. Rezonovalo to se mnou, s něčím, ukrytým hluboko ve mně. Probouzelo to ve mně touhu po něčem, co jsem zatím nebyla schopna přesně nazvat. S něčím, co se zdálo být tak blízko, téměř na dosah, ale přesto ztracené nekonečně daleko.

Dnešní večer jsem se zdržela venku déle než obvykle. Zpátky jsem se vracela až za tmy. Šéf bude zuřit, to mi bylo jasné, ale nějak mi to bylo dneska jedno. Vznášela jsem se v podivném stavu bytí a nebytí. Obklopil mne nezměrný klid, vyrovnanost a neosobnost. Jako bych se oprostila od svého těla a duše a byla někým úplně novým. Myšlenky volně plynuly hlavou, svět kolem, tak šedivý a ubohý ve své malosti se rozplynul a v mé duši se usadil klid a bezpečí.

A právě v té chvíli se to stalo. Zprvu jsem si vůbec neuvědomovala, že se něco děje, až teprve, ležíc na zemi, tvrdě přitisknutá do prachu těžkým mužským tělem, jsem se probrala ze snění.

"Sakra, ženská, co se tady motáte jako ovce na porážce! Omrzel vás život?" houkl mi do ucha cizí hlas a já si teprve teď uvědomila, že to, co mi před chvílí zasvištělo kolem ucha, byla kulka vypálená z koltu. Místo toho, abych se začala bát, jsem vyhrkla:

"Který blázen vám poradil, abyste střílel na ulici! Běžte si ty svoje pitomý přestřelky vyřizovat někam jinam, milej pane, tady chodí lidi, jestli jste si neráčil všimnout."

"Vás, madam, by si nevšiml leda slepej, ale vy se příště ve vlastním zájmu koukejte kolem sebe. Kvůli vám mi ten grázl zase frnknul, teď abych ho hledal bůhvíkde."

Tíha jeho těla už mě začínala dusit, ale můj pokus ho od sebe odstrčit s ním ani nehnul.

"Můžete ze mě laskavě slézt, nebo takhle hodláte zůstat až do rána?" zasyčela jsem mu co nejjedovatěji do tváře.

Neušlo mi jeho tlumené uchechtnutí, ale konečně uvolnil své sevření, pustil mě a vstal. Začala jsem se taky zvedat. Ostrá bolest v koleně způsobila, že se mi znova podlomily nohy. Ze rtů mi uniklo nechtěné vyjeknutí a tím jsem nanovo upoutala jeho pozornost.

"Stalo se vám něco?" zeptal se a v jeho hlase zazněla, k mému velkému zadostiučinění, skutečná nefalšovaná obava.

"Asi něco s kolenem, ale to vás nemusí vůbec zajímat, pane pistolníku. Jen si uhánějte za tím svým padouchem a pro mě za mě, se klidně můžete někde s chutí oba dva postřílet. Jen když už se s vámi víckrát nepotkám," zasyčela jsem vztekle a odstrčila jeho podávanou ruku, kterou se mne snažil podepřít.

"Nemusíte se namáhat, zvládnu to dost dobře sama."

"Jak je ctěná libost, madam." odpověděl a stáhl se. "Někoho vám pošlu, ať se na vás koukne," zavolal, ještě než definitivně zmizel ve tmě.

"Sakra," praštila jsem pěstí do prachu země vedle sebe. "Takovej krásnej večer a takhle to musí skončit!"

Pomalu jsem se pokusila vstát. Koleno nesnesitelně bolelo, ale přece tady nezůstanu ležet až do rána. Musím se nějak dobelhat do svého pokoje.

Každý krok byl utrpením, při každém došlápnutí na zraněnou nohu mnou projela ostrá bolest a Carverova tančírna, která byla nyní mým domovem, se zdála neskutečně daleko. A to mě ještě čekaly dlouhé schody do podkroví, než se konečně budu moci svalit na lůžko v maličkém pokojíku pod střechou.

Zatracený chlap!

2. Setkání v tančírně

V dalších dnech nebylo na tancování ani pomyšlení. Koleno ošklivě nateklo a rozehrálo se všemi barvami. Stěží jsem se belhala po své komůrce v podkroví Carverova podniku a při každém bolestivém došlápnutí v duchu i nahlas proklínala toho sebevědomého tajemného střelce, který všechno tohle moje trápení zavinil.

Ale jisté bylo, že to všechno mělo i své světlé stránky. Zrušilo se mé vystoupení ve večerním tanečním programu a i povinnost bavit hosty Carverova podniku. Samozřejmě k velké nelibosti šéfa, a že mi to dal pěkně znát, byla pravda. Za každý neodpracovaný den mi účtoval neskutečné penále. Kdybych si najala hotel, byla bych na tom snad i lépe. Ovšem, představa, že se ve svém stavu stěhuji pryč a kdoví, jestli bych se potom měla ještě kam vrátit, mi v čemkoliv zabránila. Ostatně, je to jenom pár dní, na tom zase tak nesejde, a snadno si potom peníze vydělám a zaplatím Carverovi svůj dluh.

A tak se mi nečekaně podařilo získat pár dní relativní svobody. Až na to, že díky svému úrazu jsem byla doslova uvězněna ve svém pokoji. Najednou mi zbývala spousta času a já nevěděla co s ním. Chtě nechtě se moje myšlenky stále častěji vracely do minulosti, k dědečkovi - jedinému příbuznému, který mi na světě ještě zbýval a k domovu, který jsem nechala daleko za sebou. V duchu jsem si slibovala, že se tam jednou vrátím, jenom ještě nevím kdy. Představovala jsem si, jak přijíždím domů v přepychových šatech a v krásném kočáře taženém párem běloušů, bohatá a úspěšná, jak mi všechny klevetivé tetky závidí a dědeček je na mě pyšný.

Skutečnost byla zatím taková, že představa byla na míle daleko od reality a naděje na zlepšení mizela v nedohlednu. A to všechno díky jednomu neohrabanému a neomalenému nafoukanému chlapovi.

Moji samotu naštěstí často rozptylovala ostatní děvčata zaměstnaná v tančírně, třeba i jen krátkým nakouknutím do pokoje a otázkou, jestli něco nepotřebuji. Nejvíc mne navštěvovala Lenta, která se tady brzy po mém příchodu k Carverovi stala mojí přítelkyní. Lenta byla jako čertík, věčně rozesmátá a všude jí bylo plno, přestože byla z nás nejmenší. Bavila mne novinkami z lokálu, vyprávěla vtípky o návštěvnících tančírny a díky ní jsem se zase cítila skvěle a těšila se, až znova seběhnu dolů a budu moct sama být ve středu všeho dění.

Zjistila jsem, že už jsem si zvykla na tento styl života, vyhovovalo mi žít jen přítomností a moc se netrápit budoucností, přesně podle hesla - nějak bylo, nějak bude. Zdálo se mi, že je to báječný život, pestrý a veselý, plný zábavy a prost starostí. Cítila jsem se tady opravdu šťastná.

Po čtyřech dnech jsem už nevydržela a s pomocí Lenty sešla dolů do saloonu. Vystoupení děvčat už skončilo a teď se proháněly v kole se svými tanečníky. Nahlédla jsem do tančírny, ale potom se raději dobelhala k baru, kde přece jen v tuto chvíli nebyla taková tlačenice jako vedle v sále.

"Ahoj děvče, tak co dělá nožička?" usmál se na mne barman a pohotově přede mne postavil sklenku s naředěným drinkem, který má schovaný jenom pro nás děvčata.

"Dík, Henry," kývla jsem taky s úsměvem, "Pořád to bolí jako tisíc čertů."

"Než se vdáš, tak o tom už nebudeš vědět," prohodil svoji oblíbenou frázi a odešel na druhý konec baru obsluhovat.

Stála jsem zády opřená o barový pult se sklenkou sladkého likéru v ruce a otevřenými dveřmi nakukovala do tanečního sálu. Ryčný zvuk taneční hudby přehlušoval rádoby žertovné návrhy snědého chlapíka po mé pravé straně a mě bylo docela fajn. Smála jsem se mladému Mexikánci, který se na mne přilepil, a jenom zavrtěním hlavy jsem všechny jeho návrhy odmítala, aniž bych se na ně nějak soustředila.

Běžný večer, jakých jsem prožila už nepočítaně.

A najednou jako blesk z čistého nebe narušil můj klid povědomý hlas. Okamžitě mi došlo, odkud ho znám.

To je přece on!

Před očima mi znova proběhla ta noční scéna a ješitný hromotluk s protivnými namyšlenými řečmi. Můj tajemný "zachránce"!

Nenápadně jsem se pootočila a očima zapátrala v hloučku mužů.

Prozradil ho hlas. Právě cosi lehkým tónem vyprávěl svým dvěma společníkům, nedbale opřený o bar, v ruce vybledlý stetson, před sebou na pultě netknutou sklenku whisky.

Poprvé jsem si mohla prohlédnout muže, který mi způsobil všechny moje současné problémy. Mohlo mu být tak kolem třiceti, urostlý, vysoký, samý sval. Tmavohnědý kabát z jemňoučké jelenice zdobený třásněmi mu obepínal široká ramena, pod ním vykukovala světle šedá košile zastrčená v odřených tmavých kalhotách opásaných širokým opaskem a nohy vězely v zaprášených vysokých jezdeckých botách bez ostruh.

Všimla jsem si, že pistoli nosil jen tak zasunutou za opaskem. Pistolník? Zřejmě ano, soudě i podle situace v níž jsem ho potkala poprvé.

V jeho oblečení nebylo sice nic neobvyklého, takhle oděná chodila většina mužů v okolí, ale něco v jeho zjevu mne rozrušilo. Snad to bylo jen vědomí, že tento člověk může za moje současné zranění, snad vzpomínka na okamžik, kdy v temné uličce se jeho tělo těsně dotýkalo mého, sama nevím. Každopádně na něm bylo něco, co mne fascinovalo. Možná jeho tvář s pevně řezanými rysy, silné čelo, rovný nos a rty zvlněné lehkým úsměvem. Nebo oči - šedé, živé, s přátelským výrazem. Měl příjemnou tvář, drsně mužnou, ale příjemnou. A jeho úsměv, lehce pobavený, možná až ironický, mě, kdoví proč, přitahoval. Co mne ale skutečně upoutalo, ba přímo fascinovalo, byla jeho čelist s mužnou bradou, jíž však dodával zvláštní jemnost naprosto úžasný ďolíček přesně uprostřed brady.

Ani jsem si neuvědomila, že na toho chlápka zírám už pár minut a dokonce se i usmívám. Můj upřený pohled způsobil, že se jeho oči náhle zvedly a zahleděly do mých. Na kratičký okamžik se mi zatajil dech. Najednou mne přepadl pocit, že mi jeho pohled proniká až do duše, že není nic, co by těm zvláštním šedým očím zůstalo utajeno, že před ním stojím zcela bezbranná, odevzdaná mu na milost a nemilost.

Nemohlo to trvat více než zlomek času, potom se jeho zrak ode mne odvrátil a svět kolem najednou zešedl.

Vydechla jsem a uvědomila se, jak mi zběsile buší srdce. Proboha, co se to se mnou děje? Připadám si najednou tak slabá, a kdybych se zády neopírala o výčepní pult, snad bych se sesunula k zemi. Nemohla jsem si pomoci, ale nedokázala jsem z něj spustit oči. Zajímal mne, až moc mne zajímal. Ale já pro něj evidentně byla vzduch.

K čertu! Musím použít všechnu ženskou lest. Nakonec, vždyť mám spoustu rad od své kamarádky Lenty, tak proč to teď nevyzkoušet? Abych upoutala jeho pozornost, hlasitěji jsem se zasmála, a když na mne opět upřel svůj pohled, pozvedla jsem ruku se sklenkou a v náznaku přípitku mu lehce pokynula.

V příštím okamžiku mi úsměv doslova ztuhl na rtech a tváře mi nejdříve zbledly, aby se vzápětí zbarvily žárem potupení. Protože jeho reakce na můj vstřícný krok byla více než pokořující, byla přímo urážlivá. Jeho oči lhostejně sklouzly po mé postavě, na okamžik se zarazily v odvážném dekoltu mých šatů a poté se mu rty zvlnily v pobaveném úšklebku a on se lhostejně odvrátil. Ale to ještě nebylo všechno. Moje vyzývavé gesto upoutalo i jeho společníky a ti okamžitě začali trousit provokující poznámky, bezostyšně si mne prohlíželi a navzájem se pošťuchovali.

A on? Místo, aby se mě zastal a usměrnil je, ještě si přisadil. Něco tlumeně prohodil a všichni kolem něj vypukli v smích. Evidentně se všichni dobře bavili na můj účet. Až příliš jasně jsem v jejich poznámkách zaslechla pojmenování, které se ani neodvažuji opakovat.

Tohle ti nedaruju, pomyslela jsem si a vlna vzteku mnou projela jako spalující žár. K čertu s tebou! Tenhle chlap s sebou nese jen problémy.

V nějakém náhlém popudu jsem se naklonila k mladému Mexikánci, který už se mračil, že se mu nevěnuji a vypil mezitím skoro půl láhve tequilly.

"Dokázal byste někoho zbít? Myslím - kvůli mně?"

Viditelně pookřál z toho, že mu zase věnuji pozornost a několikrát horlivě přikývl.

"Pro vás bych i zabil, seňorito," zamumlal přiopile a sápal se po mě. Byl mi najednou protivný, ale jako nástroj pomsty poslouží dokonale. Snažila jsem se být co nejsladší a nejmilejší a přitom si ho držet dostatečně daleko od těla.

"To nebude nutné. Stačí jen takový menší výprask. Malá lekce, rozumíte? Někomu, kdo mě velice urazil."

Pokýval hlavou a v očích se mu blýskalo.

"A co odměna?" potutelně se usmíval.

"Ach, samozřejmě! Až splníte úkol, dostanete svoji odměnu. Nezůstanete škodný, uvidíte," přislíbila jsem neurčitě. Nějak se z toho už vykroutím. Důležitá pro mne byla nyní jen pomsta.

Domluvili jsme se, já nenápadně ukázala mladíkovi jeho budoucí oběť. V poslední chvíli se mi ještě podařilo uniknout před dotěrným polibkem, takže mi přistál někde nad uchem, a potom už jsem se jen dívala, jak mládenec chvatně opouští saloon.

Tak, a je rozhodnuto.

Uběhlo sotva pár minut od Mexičanova odchodu, když do saloonu vešel poslíček, rozhlédl se a namířil si to přímo k mému neznámému zpupnému pistolníkovi. Co mu říkal nevím, ale neušel mi záblesk překvapení v mužově tváři. Něco ještě prohodil ke svým společníkům a poté vyšel ven za mladíkem.

Mohla jsem si spokojeně mnout ruce. Plán pomsty se stává skutečností. Moje uražená ješitnost si konečně přijde na své. V duchu už jsem viděla toho samolibého náfuku pěkně pomuchlaného a poraženého. Konečně ho snad přejde ta jeho arogantní namyšlenost. Frajer jeden.

Čas pomalu plynul a nic se nedělo. Z tančírny se nesla hudba a dupání desítek párů nohou, od hráčských stolů se ozývalo jenom šustění karet a cinkot přihazovaných mincí, krupiér ohlašoval výherní číslo v ruletě a kolem vládl obvyklý ruch a smích. Nad tím vším se vznášely husté kotouče šedavého dýmu z doutníků a cigaret.

Najednou jsem si uvědomila, jak se mi svírá žaludek. Zlost pomalu vyprchala a na její místo se vtíral neodbytný pocit zděšení a hrůzy. Hrůzy nad tím, co jsem způsobila, co se mou vinou rozjelo a už nejde zastavit. Roztřásl mne docela obyčejný strach a touha po pomstě byla ta tam. Přepadly mne obavy o toho hloupého kovboje!

Před očima mi vířily hrůzné výjevy - Mexičanova divoká tvář s planoucíma očima, záblesk čepele, nehybné tělo v jelenicové kazajce ležící s dýkou v zádech v temné uličce. A to všechno jenom mojí vinou. Musela jsem se opřít o pult, abych neomdlela.

Hudba z tančírny, smích, křik, cinkání sklenic, to všechno znělo najednou tak cize a z takové dálky, jakoby z jiného světa, vzdáleného tisíce mil. Téměř na pokraji zhroucení jsem s hrůzou a napětím zírala na dveře. Kdo jimi vejde?

Přepadla mne zlost sama na sebe. Na moji ukřivděnou dušičku, ješitnost, na tu hloupou bezdůvodnou touhu po pomstě.

Vždyť on měl pravdu! Co jsem? Co si o mně mohl myslet? Jsem oblečená a zmalovaná jako prodejná ženština. Holka z tančírny! Právem mnou opovrhoval. Je mi nanic ze mě samotný. Kvůli mně teď možná někde umírá člověk. Člověk, který mi nic neudělal, člověk, který mi vlastně tenkrát v noci zachránil život. A já se mu odvděčím tím, že na něj pošlu vrahy!

Musím něco udělat! Ale co? Už vím. Bez dlouhého přemýšlení jsem přešla k společníkům mého neznámého, dosud postávajícím na druhém konci barového pultu, a aniž bych brala na vědomí jejich přidrzlé pohledy, v rychlosti jsem jim vylíčila, v jakém je jejich přítel nebezpečí. Svůj podíl viny na celé věci jsem ale raději zamlčela. Nejdříve na mne jenom mlčky zírali a z jejich tváří se pomalu ztrácel výsměšný výraz, ale naštěstí rychle pochopili a v mžiku se vyřítili ven.

Ulevilo se mi, ale jenom na chvíli. Možná už je pozdě, napadlo mne. Pane bože, co jsem to způsobila?

Uplynulo několik nekonečných dlouhých minut. Dveře do saloonu se náhle rozlétly a v nich stál... můj pistolník! Živý a zdravý.

Padla na mne příšerná slabost. Nebýt jí, snad bych se mu rozeběhla vstříc.

Jako v mlze jsem viděla, že došel k baru, kývl na hostinského a něco mu říkal. Teprve když barman ukázal přímo na mne, vrátila se mi rozvaha a srdce se splašeně rozeběhlo. Neznámý se na mne podíval vážným pohledem, kývl na barmana a zamířil si to přímo ke mně.

Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Srdce mi bušilo jako zběsilé a v krku se usadil knedlík.

Muž se zastavil těsně předem mnou, oběma rukama se opřel podél mého těla o barpult tak, že jsem se rázem ocitla v pasti a zahleděl se mi zkoumavě do očí. Měla jsem pocit, že mne jeho pohled propaluje, že vidí i moje nejskrytější myšlenky. A najednou se v jeho očích objevil ironický výsměch.

"Vy jste - slečna - Sanny?"

Přikývla jsem, neschopná slova. Už vím, jak se cítí myš, hypnotizovaná hadem.

"Nevím, čím jsem si zasloužil vaši - pozornost, ale musím vám oznámit, že vaši přátelé přišli k menšímu úrazu. Příště si najměte lepší zabijáky. I když doufám, že ve vašem zájmu žádné další příště nebude. Neradil bych vám to. Těšilo mě." S neskrývaným opovržením se ke mně otočil zády.

Jeho opovržení, ironie jeho posledních slov, prožitá hrůza a to vše mne dokonale probralo. Všechny vášně vířící v mém nitru vytryskly v zoufalém zvolání:

"Co si o sobě vůbec myslíte, vy...!"

Ještě jsem ani nedořekla, když se nečekaně otočil a s trochu překvapeným výrazem se na mne zahleděl.

"A hele! Mám dojem, že tenhle hlásek jsem už někde slyšel! Co dělá nožička?" sklouzl pohledem k mému kolenu, ukrytému pod záhyby šatů.

"Co je vám do toho!" odsekla jsem a jen stěží ovládala svůj hlas. Najednou se mi chtělo strašně brečet.

"Hmm," protáhl pobaveně. "Pořád stejně nabroušená."

Blýskla jsem po něm přímo vražedným pohledem. S ním to samozřejmě ani nehnulo, spíš naopak se zdálo, že se najednou dobře baví.

"Zdá se, že to máte v oblibě - být nebezpečná svému okolí. Ty mládence jste na mě poslala místo poděkování?"

Zarputile jsem mlčela, rozhodnutá nevydat ze sebe už ani slovo.

"Co vlastně se dá čekat od... děvčete vašeho typu. A já hlupák, vás v té tmě považoval za dámu. Kdybych věděl, s kým mám tu čest, tak...," odmlčel se a zpod přimhouřených víček pobaveně sledoval můj bezmocný vztek.

"Tak co?" vyhrkla jsem. "Nikdo se vám o tu vaši pomoc neprosil! Klidně si můžete trhnout nohou, vy... vy... nafoukanej špinavej vrahu!"

Úsměv mu pomalu mizel z tváře a jeho oči ztvrdly.

"Tak já jsem u vás špinavej vrah," protáhl ledabyle. "A co jste vy? Obyčejná vzteklá hloupá holka z tančírny. Coura, která si myslí, že na sladký úsměvy a na postel utáhne každýho chlapa! Šlapka, nic víc."

Zalapala jsem po dechu. To byla tvrdá rána.

"Jsem to, co ze mě udělali lidi vašeho typu!" zasyčela jsem mu do tváře a zbaběle utekla pryč. Slzy se mi nezadržitelně valily po tváři a já byla ráda, když za mnou konečně zaklaply dveře mého pokoje.

Dneska už mě dole nikdo neuvidí.